Recenze na KODET

Když jsem dostal avízo, že je na světě první deska kapely KODET, tak jsem čekal několik neucelených skladeb. Možná to bylo i tím, že mi sám Bugrr předtím řekl, že je to nahrávka nesecvičených improvizací. Mé první dojmy byly velice smíšené. Byla to v podstatě zkouška mé představivosti. Nicméně první objektivní dojem byl svým způsobem překvapivý. Skladeb je na desce totiž docela požehnaně.

Dobrý zvuk. Nahrát kapelu pohromadě už není taková samozřejmost. Hraní si s každým nástrojem zvlášť dá sice práci, ale nakonec vám z toho vyleze přesně to, co jste chtěli. Tady se to nedá nijak měnit. Co se vám nahraje, tam už prostě je. Můžete to maximálně zahrát několikrát za sebou a potom si vybrat. Při desetiminutových skladbách si to ale rozmyslíte.

V jednoduchosti je krása. Skladby působí monotónně a svojí dynamikou jsou jako pasoucí se dinosaurus, kterému se nechce posunout se o něco dál, aby si urval čerstvé listí ze stromu. Ze skladeb je ale tímto cítit pocit jistoty. Jistoty toho, co kdo hraje, jak to myslí a kam se to bude hrnout dál. Každý z instrumentalistů má naprostou důvěru v ostatní, že mu neujedou a nebude najednou ten, kdo se nechytl nebo že mu něco uniklo. Když improvizujete v podstatě naživo, tak se nebudete pouštět do nějakých zbytečných dobrodružství.

Kapela sází na celkový dojem. Jejich hudební výraz je jasně čitelný a nepřináší po technické stránce nic nového. Chybí zpěv, což není v instrumentálně laděných skladbách na škodu. Náhradou mají být strojově znějící samply, které utvrzují posluchače opakováním frází stále dokola o jejich významu pro celou kompilaci. Hudba tím nabývá na jakési chladnosti. Teplé lidské slovo proznívá jen sporadicky. Zpěv by tomu občas docela slušel, ale úsečné fráze působí více syrovým dojmem.

Musím se přiznat, že během prvních dvou, tří skladeb jsem měl pocit, že se dívám na majora Zemana. V hlavě mi vyvstaly vzpomínky na Mimikry a celu tu smažící chásku okolo Modráka. Postupně jsem se ale díky těm strojovým frázím dostal ve své představivosti až ke scéně z jiného filmu. Rozhodl jsem se, že to připojím k tomuto textu jako video doplněk, který dokreslí moje pocity.

Celkově mě deska asi ničím vyloženě nepřekvapila. Možná je to právě proto, že vím, co od ní čekat. Hudební odnože české hlukové scény jsou možná o jedno chapadlo bohatší. Monstrózní nástupy některých pasáží mi docela silně zaváněly neurotickými duševními pochody. Souznění kytarových riffů s řinčením oceli činelů má v sobě sílu. Takových momentů je na desce několik. Jako takový malý experiment je deska poměrně dobrá a ucelená. Ale koupit by si jí nešel:)

• datum: 18. 1. 2010
• autor: Papouch
• rubrika: Mjůzick
• komentáře (0)
• věčný odkaz